Následující řádky berte prosím trošku s nadhledem.
Už čtyři dny přemýšlím, jak začít s tímhle reportem ze závodů. Ono o úspěchu se píše snadno, slova a věty Vám vyskakují samovolně pod ruce a vy je jenom úhledně skládáte do statusu. Natěšeně čekáte na lajky, čtěte ty komentáře, ale odpovíte na ně samozřejmě až za hodinu a více, aby šlo vidět, že jste zaneprázdnění a nečekáte jenom na to, až vám konečně někdo tu fotku okomentuje. Nic proti, myslím, že to tak děláme všichni. Jenže o neúspěchu se tak snadno nepíše. Na facebooku se taky nikdo neúspěchem nechlubí. Na neúspěch nenachytáte 100 srdíček za den. (Marketingová poznámka: FB tedy i IG do budoucna počítají se skrytím počtu lajků/srdíček, bye bye honění si ega)
Na druhou stranu, my vlastně nebyli neúspěšní. Cíl jsme splnili, kvalifikovali jsme se, skončili jsme na krásném 5.místě. Některým lidem by to k radosti stačilo. Jenže, v tom je ten problém. Mě nejde o umístění, to je už jen taková třešnička na dortu. Jsem ten typ člověka, který pro danou činnost, která ji značně baví, dokáže udělat témeř cokoliv. Obětuji ji pro ni nemalou část svého času, svých myšlenek, ale i našich peněz. Největší radost mi dělá, když je štastný pes i já. (a Tomáš, ale ten je nejvíc šťastný, když má od obou z nás klid, haha)
“ Find what you love and let it kill you.“
Tohle je pro nás canicross. Jenže o víkendu to byl spíš boj o přežití. Zradila mě hlava. Je to nejoblíbenější část mého těla. Představí si téměř nemožné, umí veškeré myšlenky zobrazit velmi barvitě, dokáže být velmi kreativní. Ale taky mě dokáže pěkně potrápit. Před závody mě trápí docela často. V tréninku na koloběžce zrazuje před zatáčkou či výmolem. A věřte mi, že ji nepřesvědčíte o tom, že na to máte, že o nic nejde a že to zvládnete.
Říká se, že pes je dokonalou kopií svého pána. S Casperem to platí dvojnásob. Když nejsem ve své kůži já, není ani on. Mít vnímavého a citlivého psa s sebou nese plno překážek. Hlavně pro osobu, která sama nezvládá stres a starty. Caspík není ten typ psa, kterému by bylo jedno, zda-li je za ním zapřažený pytel brambor a nebo člověk, kterého viděl pět minut před startem. Potřebuje silného vůdce, který ho v každé situaci podrží. Což se mě zatím moc nedaří.
To je i jeden z důvodů, proč nejedeme do Belgie. Dokud sama nebudu schopná nestresovat ze závodu, tak asi není šance abychom spolu s Caspíkem zaběhli dobře závod, ve kterém i malá chybička znamená posun o několik míst dozadu. Chci dělat věci naplno. Mistrovství Evropy/Světa pro mě osobně znamená událost, na kterou by měli jet jen takoví, kteří jsou perfektně připraveni ukázat, co v nich je. Není to jen nějaký přespolní závod ve středu večer, kde chcete zjistit, jak na tom jste. Na mistrovství chcete podat ten nejlepší výsledek a hlavně, chcete si ten okamžik užít.
Takže jaký je náš plán pro rok 2020 z hlediska canicrossu a běhání?
