Ohlédnutí za naší canicrossovou sezonou v roce 2019

Jak jsme se z běžeckých benjamínků stali docela dobrým canicrossovým týmem?

Když vidím tuhle fotku, tak se mi chce trochu smát. Caspík natěšený na start , nemít za sebou balvan, tak by i odletěl. Do minulého léta jsem občas vyběhla, ale nikdy jsem soustavně netrénovala. Jsem na většinu sportů levá a s během jsem to (alespoň ve svých myšlenkách) měla úplně stejně. Tenisek na běhání se v mém šatníku vyskytovalo přesně jeden pár. (a to ještě byly staré tenisky ze střední školy) Oplývám však jednou „dobrou“ vlastností – urputností. Ta mě vlastně dotáhla tam, kde momentálně jsem. Zahodila jsem skoro 7 kilo, v šatníku leží už čtvery běžecké boty, na email mi pravidelně chodí trénink na příští týden. Nic z toho by se však nestalo bez Caspera.

PROSINEC- PRVNÍ MĚSÍC V TRÉNINKU

Na začátku se mě trenér zeptal, proč se chci zlepšit, jaký mám cíl. Měla jsem cíle dva – hrozně moc jsem chtěla ukázat, že i s maďarem můžete být kvalitním soupeřem pro běžkyně s ESP. Troufám si říci, že je to snad meta pro každého, kdo ESP nevlastní. Pro mě osobně to ale mělo ještě větší význam. Byť je maďar ohař a člověk by si tedy myslel, že je to vedle ESP vhodný kandidát na běhání, tak jsem si několikrát vyslechla ne zrovna příjemné a povzbuzující poznámky od lidí, kteří už nějakou dobu v tomhle sportu figurují. A to prostě zamrzí. Druhým cíl představoval nominaci na mistrovství Evropy. Tak jsem začala běhat.

BŘEZEN- TOUŠKOV V TAHU, VOTVÍRÁK

Jak už je z odstavce výš jasné, od prosince až do března jsem nedělala nic jiného než běhala, každý den minimálně 8 km, přes víkend i víc jak 20 km denně. Už jsem ani nestíhala prát oblečení, když nad tím přemýšlím, tak stejně toho nebylo moc co prát, otáčela jsem pořád jedny legíny, pár triček (jo fakt dvě trička) a dvě sportovní podprsenky. Holt nedostatek sportovního oblečení o něčem taky vypovídá. Caspíka jsem trénovala na starém půjčeném kole – v té době jsme vlastní kolo ještě neměli. A neměli jsme ani auto, takže jsme trénovali občas s kamarády, kteří nás svezli. Občas to bylo trošku náročnější na logistiku. A párkrát jsem vzala Caspera na trénink sama, což se mi ale později docela vymstilo. Pak přišel Votvírák, 23.března v Kolesách u Pardubic. Kde jsme skončili na 4.místě za takovými hvězdami jako je Martina Štěpánková, Bára Zoubková & Míša Srchová. Nemohla jsem tomu uvěřit. Já sportovní antitalent a maďar? Kde se stala chyba? A tempo 3:30 na kilák? Měla jsem z toho obrovskou radost. Byla jsem na nás fakt pyšná.

Květen- canicross závod ve Stromovce v rámci Runczech

Kdybych věděla, že se celý závod poběží po asvaltu, tak si asi účast rozmyslím. Ve svém blond mozečku jsem žila v představě, že se velká část poběží po pěšinkách vedle hlavní cesty. Ale když ten závod měl tak skvělou atmosféru. Všichni lidé stojící okolo vám fandí. Po doběhu se k nám dokonce sletěla velká skupinka turistů z Japonska a začali si Caspíka fotit a natáčet ho. A stát na stupínku vedle naší nejlepší maratonkyně byla třešinka na dortu.

ČERVEN – DOGEPIC

o tom si můžete přečíst v dřívějším článku: http://www.oharvtahu.cz/dogepic/

ČERVENEC & SRPEN

S létem přišla nervozita a dva měsíce do kvalifikace, kterou jsem poněkud zpackala. Zpětně vím, že jsme měli na mnohem víc, než co jsme předvedli. Alespoň jsem se poučila, že nemá cenu být nervozní. Hodně jsem přemýšlela i nad Caspíkovým tréninkem a přišla na to, že to co funguje na psy jiných, nemusí sedět mému psovi. http://www.oharvtahu.cz/lesna-kvalifikace-na-mistrovstvi-evropy/

ZÁŘÍ- Casper pauza, já si střihla čtyři lidské závody

V září jsem se rozhodla dát Caspíkovi trochu pauzu, chtěla jsem vědět, co to udělá. Sobě jsem ale pauzu nedala, rozhodla jsem se postavit na start lidských závodů, abych tu trému ze sebe vyběhala. Což se mi i částečně podařilo, ale hlavně jsem si uvědomila, že mě baví i běh samotný, nejenom canicross. A taky mi pár umístění dodalo odvahu do dalších závodů.

ŘÍJEN & LISTOPAD

V říjnu jsme jeli na krátkou dovolenou do Abertam ke kamarádům, kde v daný víkend probíhalo i mistrovství ČR, na které jsme se taky přihlásili. Trať byla dost zajímavá, běželo se celou dobu po louce, pro psy to byla jedna z těch obtížnějších tratí. Nakonec jsme skončili na 3.místě. Nutno ale dodat, že se již valná většina závodníků chystala na mistrovství Evropy a Světa. Já měla ale radost z povedeného hromadného startu a z Caspíkova provedení celého závodu. Dokonce jsme druhý den zaběhli ještě rychlejší čas. Měsíc bez tréninku mu jenom prospěl.

LISTOPAD- ZAVÍRÁK

Po Klánovicích mě začal zlobit pravý kotník. Rozhodla jsem si dát krátkou neběhací pauzu. Zavírák jsme si jeli hlavně užít, byl to náš poslední závod sezony. Dopadl pro nás zase bramborovým čtvrtým místem. Byla jsem ale trochu zklamaná z našeho času, na trati jsem měla pocit, že běžíme fakt rychle, ale hodinky to viděly jinak. Casper mě však velmi mile překvapil, ani jednou nezaváhal při předbíhání a celou tratí proběhl jako profesionál.

Co jsem se naučila a co bych chtěla pokořit příští rok?

Když se zpětně koukám na to, co jsme za rok stihli s Caspíkem pokořit,a kam všude nás to dostalo. Kolikrát jsme stáli na stupni vítězů, kolikrát jsem si během závodu řekla, proč to sakra vlastně dělám, když to tak bolí…. Kolik milých lidí jsme za ten rok poznali. Byl to krásný rok, vlastně to byl asi ten nejlepší rok, který jsem zažila. Není to jenom o vyhrávání a umisťování. Je to hlavně o silné vůli, o podpoře těch nejbližších, o souhře s tím nejlepším parťákem pod sluncem. Teď si dáme pauzu, ale na Votvíráku to zase rozjedem po maďarsku <3 (a všem vám natrhneme prdel! 😀 )